Dávno po smrti

Dávno po smrti XVII.

3. září 2011 v 20:08 | Hikari - san

Dávno po smrti XVI.

22. srpna 2011 v 13:45 | Hikari - san
Tak tu máme další díl, konečně :) Snad se vám bude líbit

Dávno po smrti XV.

13. července 2011 v 22:16 | Hikari - san
Dlaší díl, snad se bude líbit. Jinak bych taky chtěla poděkovat všem, co tuhle povídku čtou, protože mi na ní hodně záleží :)

Dávno po smrti XIV.

27. června 2011 v 21:34 | Hikari - san
A je to tu!!!!!!!

Dávno po smti XIII.

26. dubna 2011 v 14:20 | Hikari - san
Nexxxt... :)

Jen co jsem přišla ze školy a na stole si přečetla lístek: ,,Jsem v práci, vrátím se zítra. Táta.'', jsem se unaveně rozvalila na posteli. Hodiny ukazovaly teprve 13:35 a mě zbývalo dost času, než se seznámím s Andreho jídelníčkem. Aniž bych chtěla, začala mi pomalu padat víčka a já byla ráda, alespoň jsem nestihla přemýšlet nad Aaronovým špehováním mojí osoby. O to větší šok mě čekal, když se mi ve snu (nebo spíš noční můře?) začal zjevovat jeho krásný obličej. Po chvíli už se na mě zpříma dívali jeho smaragdové oči. Protočila jsem oči.
,,Znám tě chvíli a už se mi o tobě zdá…'' zamumlala jsem ve snu.
,,Věř mi, že tenhle sen bude jako skutečnost.'' Odpověděl. Vykulila jsem oči a pootevřela pusu, vzápětí jsem si však vzpomněla na jeho dnešní poznámku a rychle ústa zavřela.
,,Vlastně nechápu, proč se tomu divím, vždyť ve snech na mě lidi často mluví…'' podotkla jsem suše.
,,No vidíš, tak to si určitě ráda popovídáš i se mnou,'' škádlivě se usmál a můj ne příliš nadšený pohled ignoroval.
,,Když už jsem tě… ehm… přemluvil jít se mnou na tu večeři, tak teď se můžeme trochu rozmluvit. Co je Andre zač?''
,,Tss, i když je to jen sen, nehodlám nikomu vyzrazovat cizí soukromí,'' ohradila jsem se.
Kupodivu Aaron se ze mě nic o Andrem už dál nesnažil vytáhnout.
,,Proč lezeš do snů zrovna mě? Proč sis vybral zrovna mě ke svým seznamovačkám?!''
Aaron popošel kousek ke mně a položil mi ruku na rameno.
,,Ani přesně nevím, ale ty, ty nejsi jako jiný holky… Padaj mi k nohám a to je… nuda,'' pokrčil rameny a usmál se.
,,Takže mě teď hodláš dobývat jak rytíři starodávnej hrad?''
,,Přesně tak.'' Aha. To jsem zvědavá jak se přebije přes Andreho.
,,Andre pro mě nebude moc velkou překážkou,'' rychle mě uklidnil.
,,Achjo, už se radši sbal,'' poradila jsem mu a vzápětí mě obklopila mlha.
Úderem páté jsem stepovala na kraji lesa. Neslyšela jsem žádné kroky, ale najednou mě Andre vzal za ruku a vedl mě hlouběji mezi stromy. V obličeji měl prázdný výraz a barvu pleti opět našedlou. Přemýšlela jsem, jestli jsem si pro jistotu neměla vzít pytlík na zvracení.
Když jsme se zastavili, Andre nasadil lovecký výraz a mělo bylo jasné, co asi bude jeho potravou. O minutu později kolem nás proběhla srna. Andre se rozeběhl, že se skoro ani nedotýkal země. Byl mnohem rychlejší než zvíře. Předběhl jej, natáhl ruku a jedním pohybem srně zlámal vaz. Malinko se mi zvedl žaludek, když jsem si představila, co bude následovat. Andre ale i se zvířetem zmizel kdesi v houštích. Dřepla jsem si pod strom a téměř ihned dostala šiškou do hlavy. Když uplynulo asi deset minut, pomalu jsem se zvedla.
,,Můžeme jít,'' opět jsem neslyšela žádné kroky, takže jsem se jeho hlasu lekla tak, že mi podjela noha a já se po spadaném jehličí svezla zpátky na zadek. Andre se i přes svou zasmušilou povahu pousmál a pomohl mi se zvednout.
,,Připadám ti teď ještě nechutnější?'' zeptal se cestou k domu.
,,Nepřipadal si mi nechutnej ani před tím, takže ne.'' Povzbudivě jsem se na něj usmála a zbytek cesty jsme šli mlčky.
,,Doma nikdo není?'' zeptal se Andre když kráčel po schodech verandy.
,,Ne, není. Jako vždycky.'' Pobaveně jsem ho sledovala, jak se rozhlíží po našem čistém u praveném domku s nedávno vymalovanými stěnami. Pak si opatrně sedl na sedačku v obýváku. Už už jsem se chtěla zeptat, zda si dá večeři, když jsem si v pomněla na srnu a raději si šla sednout za ním.
,,Kolik je hodin? Nerad bych zase ohrožoval tvůj lidský život,'' pousmál se.
,,Je čtvrt na sedm, to máš ještě čas ne?''
,,Jo… Celkem… Občas mě pěkně štvalo, že už nebudu nikdy moct jít večer do kina, ale pak mě to přešlo, protože mi došlo, že nebude s kým.''
,,Jak to myslíš?''
,,Nikdy jsem totiž neměl a asi ani nebudu mít žádný kámoše. Myslím takový, se kterýma bych šel na fotbal a tak. Asi mi to v tomhle ''životě'' už není souzený…''
,,Ale no tak, co třeba Freddie? Je v pohodě a fotbal taky dost žere.''
,,Jo, jenže je se mě celej podělanej. Pokaždý, když kolem mě projde, celej zezelená.''
,,Změní se to, uvidíš. Jak ti je?'' zeptala jsem se, protože jsem si všimla jak se letmo dotýká rtu.
,,Nic moc, už půjdu…'' Doprovodila jsem se ho ke dveřím. Když už jsem chtěla zavřít, Andre se ke mně otočil.
,,Ale tebe mam rád.'' řekl tiše a pak se rychle dotkl svými rty těch mých. Než jsem se zatačila vzpamatovat, zmizel a venku se zatím spustil liják.

Dávno po smrti XII.

14. dubna 2011 v 21:23 | Hikari - san
Ani jsem si nemohla myslet, že si nevyslechnu přednášku jak od Liz, tak od Freddieho. Za uběhlý půl rok, strávený na Willistonské střední se z nás stali nejlepší přátelé. Trávili jsme spolu hodně volného času, teda kromě chvil, kdy se za mnou stavil Andre. V takových případech se oba dva dekovali od stolu ještě než Andre dosedl na židli nebo se ve vteřině octli v jiném poschodí. Nevadilo mi to. Snažila jsem se sice ty tři dát do hromady, ale po pár marných pokusech jsem to vzdala. Zatím jsem dokázala nešidit ani Liz a Freddieho, ani Andreho.
,,Hele, co vlastně jíš?'' zahuhlala jsem s plnou pusou salátu, ve kterém jsem se v naší školní jídelně zrovna nimrala vidličkou, jednoho dne, když jsem zase seděli sami dva u stolu.
,,A prosím tě, nesnaž se mi namluvit, že se cpeš knedlíkama se zelím jo?''
Andre se zatvářil dotčeně. ,,Proč bych nemohl jíst hnedlíky?'' Pozvedla jsem obočí.
,,Ok, dobře… Poslyš, věř mi, že nechceš vědět můj denní jídelníček. Spokoj se radši s těma knedlíkama, jo?''
,,Ne.''
,,Já vím… Měl bych ti to říct.'' Souhlasně jsem pokývala hlavou, zatímco jeho pleť dostávala šedý odstín jako pokaždé, když mi něco nechtěl říct.
,,Ale když ti to řeknu, budeš mě mít dvojnásob za zrůdu!''
,,Prosím tě, nemluv hlouposti.''
,,Fajn… Sejdeme se dnes v pět na kraji lesa.'' Aniž bych se pozastavila nad tím, proč zrovna na kraji lesa, jsem přikývla. Chvíli jsem se dívala za ním, jak odchází a pak se sama vydala pro věci do skříňky. Jistě, mohla jsem čekat, že jen co začnu cpát učebnice na poličky, uslyším vedle sebe ten samý hlas, jako ráno. Už při jeho prvních slovech: ,,Co se poznat teď, Julie?'' jsem protočila oči v sloup.
,,Nevím o tom, že bych byla nějaká tvá Julie,'' odvětila jsem suše.
,,Přišel čas, abych tě o tom přesvědčil.''
,,Fajn, co jsi zač?''
,,Kromě toho, že tvůj nastávající, jsem na téhle škole už od začátku, ehm… na rozdíl od tebe,'' sladce se usmál, ,,ale od chvíle, kdy jsi se přišla tě sleduju… '''
,,A co jsi vypozoroval?''
,,Že se jmenuješ Hayley Westwoodová, narodila jsi se 28.3. 1994, tvá oblíbená barva je červená a máš ráda palačinky… a že vypadáš dokonale i s pusou otevřenou dokořán.''
Zrudla jsem a pusu konečně zavřela.
,,J-jak to všechno víš?! Jsi nějakej tajnej agent nebo co? Nasadils na mě čip?!''
Zasmál se mému vyděšení.
,,Ne, ale zjistit určité věci mi nedělá problém.''
,,Ok, jméno mého psa?''
,,Žádného nemáš.''
,,Bože…''
,,Stačí Aarone,'' další sladký úsměv doprovázený mrknutím. Protočila jsem oči v sloup. Asi se tu právě bavím s jasnovidcem, ale vzhledem k tomu, že chodím s… ehm… ne zrovna životem naplněným klukem mi to ani nepřijde divné. A i přes to, že většina mojí hlavy si prosazovala náror, že Aaron je ''ošklivý kluk'', ten zbyteček si trval na svém názoru o '''hodném klukovi''. A tak jsem se nechala na druhý den pozvat na podivnou večeři s vlastně úplně cizím, ještě divnějším klukem.

Dávno po smrti XI.

9. února 2011 v 17:30 | Hikari - san
Tak jo, děvčátka, připravte se na dalšího sexoše v tomhle díle xD


Dávno po smrti X.

4. února 2011 v 15:53 | Hikari - san

Dávno po smrti IX.

15. ledna 2011 v 20:46 | Hikari - san
Jen co se venku trochu setmělo, vydal se tmavými ulicemi k zapadlému špinavému podniku na rohu Church Street. Když vešel dovnitř ovanul ho zápach cigaret a alkoholu, který věrně znal. Jen co překročil práh, začala se k němu lísat velmi lehce oděná dívka, ne starší dvaceti pěti let.
,,Andre, pojď se mnou… užijeme si… klidně i zadarmo!''
,,Táhni děvko!'' zavrčel Andre a setřásl ji ze sebe. Dívka se zatvářila dotčeně, o minutu později už ale seděla na klíně jinému, staršímu muži. Andre došel až k baru, za kterým stál nepříliš důvěryhodně působící obtloustlý neoholený muž v kostkaté košili a ušmudlané vestě.
,,Tak co to bude tentokrát?'' zeptal se jen co Andreho uviděl.
,,Chci něco tvrdšího.''
,,Takže co třeba-'''
,,Takže heroin.'' Muž vyvalil oči a naklonil se k Andremu blíž.
,,Ty vole, Andre, neblázni, dyť tě to zabije! Hele, mám toho spoustu, co je tvrdší než koks. Perník, tripy…''
,,Máš problém Louisi? Vzpomeň si, jak vypadal tvůj ksicht před půl rokem a naval mi ten zasranej heráč!'' Muž trochu zbledl v obličeji a ustoupil dál od pultu.
,,Jasně, jasně… jen klid jo?'' Zamumlal a zmizel v malé místnosti za barem. Andre se opřel o pult a sledoval potemnělou místnost. Byla plná zlodějíčků vykrádajících pumpy u silnic, přivydělávajících si šlapek a feťáků hledajících si nejlevnější materiál.
,,Tady to máš. Ale pamatuj si, jestli chcípneš v ňáký škarpě u silnice, já tě na svědomí mít nebudu.''
,,Drž hubu…'' odvětil mu ''přátelsky'' Andre, položil na pult peníze a odešel.

Už když zabočoval do špinavé uličky kde měl podnájem, cítil, jak mu otéká ret. Rychle za sebou zavřel počmárané dveře a ještě v botech zamířil do koupelny, kde si píchl silnou dávku čertvě koupené drogy. Okamžitě pocítil, že začala účinkovat. Po chvíli vstal a podíval se do zrcadla. Kruhy pod očima byli menší, rozseklý ret v pořádku. Bolesti v břiše ani nepocítil. Spokojený se převlékl, lehl si na matraci a usnul.


,,No, prostě se jen omluvil a pak jsme dodělali ten referát,'' dopověděla jsem Liz vymyšlený příběh. Ráda bych se jí svěřila s celým Andreho příběhem, ale nemohla jsem. A tak jsem alespoň upravila to, co se skutečně odehrálo u mě doma tak, abych jí to mohla říct.
,,Vážně? Divný, vždyť on se neomluvil ani tomu klukovi, co mu v prváku zlomil nos… Nebo to byly vyražený zuby?'' Liz nasadila svůj přemýšlející neboli nevnímající výraz a upila ze sklenky s džusem.
,,Dneska jste spolu ale taky mluvili ne?'' Přehrála jsem si v hlavě dnešní scénku. Už když mě Andre jemně chytl za ruku aby mě zastavil, otočila se na nás celá třída.
,,Už nemusíš… nemusíš mít strach…'' začal nejistě.
,,Včera jsem sehnal něco… tvrdšího…'' věděla jsem o jeho užívání koksu i o tom, že již nezabírá tak aby se z Andreho v noci nestával zombík z hororů a tak jsem se tomu ani nedivila. Ale věděla jsem taky o vedlejších následcích tvrdých drog.
,,Je ti špatně?''
,,Ne, zatím ne… ale kdyby začalo být… nechám si u tebe tohle,'' podal mi plato malých býlích léků.
,,Co to je?''
,,Prášky na uklidnění.''
,,Bereš drogy, aby si se v noci neměnil a pak potřebuješ prášky na uklidnění?''
,,Jo, je to celý posraný, ale funguje to. Věř mi a nech si to u sebe.'' Strčila jsem balíček do kapsy a odešla. Věřila jsem mu. V případě Andreho už bych se totiž nedivila vůbec ničemu.

,,Jo, chtěl ještě něco o tom projektu. Byla to docela náročná práce,'' zalhala jsem opět.
,,Hm, hlavně aby nezačal chtít něco po tobě…''


Zaplatily jsme a pomalu vyšli z restaurace. Bylo osm hodin večer. Všechny obchody už měli zavřeno a ulice pohltila tma.
,,Budu muset jít, nevím, jestli je táta doma. Tak se měj, Liz,'' zamávala jsem jí a ona se vydala na opačnou stranu ulice. Procházela jsem kolem domů, sem tam mě ovál studený vzduch. Cesta z města mi většinou zabrala něco kolem dvaceti minut. I když byla tma, nebála jsem se, ale jen do té doby než jsem se dostala k tiché, ne příliš frekventované uličce. Přes den byla celkem bezpečná, ale teď večer příliš důvěryhodně nevyhlížela. Zarazila jsem ruce do kapes bundy a vydala se rychlím krokem po chodníku podél rozmlácených domů. Hrůza mě polila, až teprve když jsem ve tmě zahlédla obrysy několika mužů. Slyšela jsem i jejich opilé hlasy. Samozřejmě, zrovna v tuhle chvíli jsem neměla jak je obejít. Sklonila jsem hlavu a vyšla směrem k nim.
,,Hele jakou tu máme návštěvu!'' Zbledla jsem, ale snažila jsem se nevšímat si věty jednoho z mužů.
,,Hej kočičko, snad se nás nebudeš bát?'' druhý mi zastoupil cestu.
,,Ty kreténe, jasně že takhle se tě bude bát!'' zařehtal se další a vydal se směrem ke mně.
,,Nechte mě projít!'' snažila jsem se o co nejbojácnější hlas, nohy se mi však třásli a já měla neuvěřitelný strach.
,,Poď s náma krásko a nebudeš litovat!''
,,Neser se s tim a prostě jí vojeď!'' zařval kdosi z nich a ten, který mi zastoupil cestu mě chytil a ruku a pevně ji sevřel. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to. V tu chvíli jsem měla pocit, že poslední, co ve svém krátkém životě zažiju, bude znásilnění.

Dávno po smrti VIII.

1. ledna 2011 v 13:00 | Hikari - san
Už mě nebaví psát komenty typu ,,další dílek...tak a další díl je na světě blablabla...'' takže kdo chcete tak si to prostě přečtěte xD


,,Ahoj tati!'' objala jsem tátu kolem krku. Bylo jedenáct večer a otec se vrátil z práce. Pracoval ve stavební firmě poměrně daleko za městem a domů se vracel často až následujícího dne. Ještě jsem nespala, přemýšlela jsem nad dnešním rozhovorem a probírala ho stále dokola a tak jsem hned po svaknutí hlavních dveřích běžela dolů.
,,Ahoj zlatíčko, čemu vděčím za takové radostné přivítání?'' zasmál se táta a sundal si bundu.
Chvíli jsem přemýšlela co řeknu, protože vykládat mu o tom, že jsem vlastně celé odpoledne byla doma sama jen v přítomnosti kluka, co je už přes 40 let po smrti a až do dnešního dne mě nenáviděl, jsem mu samozřejmě nemohla.
,,Vlastně ani ničemu. To nemůže být dcera ráda, že vidí svého otce po dvou dnech?'' naoko jsem se naštvala. Znovu jsem slyšela smích tentokrát z kuchyně. Potom se ozvalo zavrzání křesla v obýváku, to jak si táta sednul.
,,A co je tohle?'' Vešla jsem za ním abych viděla, co má na mysli. S povytaženým obočím v ruce držel černou mikinu s nášivkou pentagramu na rukávu.
,,Ehm… byl tady Andre…'' prohodila jsem a jakoby nic mu mikinu vzala z rukou.
,,Aha, kdo je Andre? Neřeklas mi že máš nějakýho krasavce,'' zasmál se.
,,Bože, tati, je to jenom spolužák. Navíc bys ho měl znát,'' také jsem se usmála a z lednice vyndala jídlo, které jsem pro něj po odchodu Andreho uvařila.
,,Díky zlato. Běž si lehnout, zítra vstáváš do školy ne?'' Přikývla jsem, popřála taťkovi dobrou noc a odešla do pokoje. Stejně jsem věděla, že hned tak neusnu.
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že ještě před pár hodinami jsem v tomhle pokoji objímala někoho, kdo už je pěknou řádku let mrtvý. Navíc mi to ani nepřijde nechutný. Nebojím se ho ani neštítím. Než odešel, stihl mi ještě říct o svém útěku z Londýnského vězení a následném nahraném utopení se. Jmenoval se prý Stephen Stevenson, ale po několikáté změně image si už asi tři roky udržuje jméno Andre. Andre Dearmond. Po chvíli mi myšlenky začaly splývat dohromady a já jsem usnula.


Přetočil se na bok, ale bolest v břiše stále neustávala. Navíc ho bolel rozseklý ret a jedno zápěstí. Dávku kokainu si dopřál už před hodinou, ale přesně jak čekal, nezabrala. Nejvíc si přál nevyjít z domu a nevydat se zase k tomu domu. K domu jediného člověka, který zná pravdu. Teď, když se odvážil to konečně někomu říct, nechtěl hned dotyčného zabít. A tak se s myšlenkou brzkého navštívení zapadlého baru na rohu Church street schoulil na rozdrbané pohovce a upadl do trhaného polospánku.


Za noc jsem toho moc nenaspala a tak se do školy plížím jako smrad. Ve třídě se ke mně ale hned přižene Freddie.
,,Nazdárek slečno Westwoodová!'' houkl a sedl si na mou lavici, ještě než jsem na ní stihla hodit tašku.
,,Ahoj, Freddie!'' usmála jsem se na něj a přes rameno po očku sledovala Andreho stojícího u katedry.
,,Konečně jsi se nám zase vrátila do života.''
,,Eh… co?'' trochu jsem se zastyděla, že Freddieho vůbec neposlouchám, ale hypnotickému pohledu Andreho jsem prostě nemohla odolat.
,,Dobře, dobře, to že jsi se vrátila do života jsou asi silný slova… ''' zasmál se Freddie.
,,Promiň. Jsem ještě trochu… mimo,'' žbleptla jsem na omluvu.
,,V pohodě. Jak jste na tom s tím referátem? S tím magorem to asi dost dobře nejde co…''
Zrovna, když jsem chtěla odpovědět nějakou diplomatickou odpovědí, Andre na mě po nekonečně dlouhém zírání kývl hlavou na pozdrav. Usmála jsem se a pozdrav mu oplatila. Freddie se otočil směrem, kam jsem se dívala.
,,Aha, takže práce vám asi nejde zas tak špatně,'' mrkl na mě s pozvednutým obočím a donutil mě abych se znovu začervenala. Těsně po zvonění se do třídy přiřítila už zdravá Lizzy a sedla si vedle mě.
,,Ahoj Liz,'' s úsměvem jsem jí přivítala. Udýchaně mi pozdrav oplatila, ale vzápětí se zatvářila starostlivě.
,,Už jsi v pořádku?''
,,Proč bych neměla být?''
,,Volal mi Freddie,'' Liz ztišila hlas, protože do třídy vešla profesorka, ,,říkal mi o tom projektu a taky… že jdi nějaká divná poslední dobou… bála jsem se, jestli se ti něco nestalo…'' vzpomněla jsem si na Andreho noční návštěvu a odpověděla: ,,Jasně že nestalo. Jsem v pohodě. A co ty? Už jsi zdravá?''
,,Já jo, jen doufám, že ty jsi opravdu v pořádku.''
,,Ehm, Andre a já… mluvíme spolu. Chci říct, bavíme se spolu jako normální lidi…'' Tak, jak jen se může normální člověk bavit s mrtvým člověkem.
,,Já vím… Freddie je hlasatel. Ale Hayley, víš co je zač… feťákům se nedá věřit!'' Bylo to poprvé, co jsem viděla Liz mluvit takhle vážně. Od mého nástupu na školu jsme se dost spřátelily a já teď viděla, jak jí na mě záleží.
,,Já vím Liz. Neboj se,'' objala jsem jí jednou rukou kolem ramen, ,,nic než spolužáci.''

Dávno po smrti VII.

27. prosince 2010 v 12:32 | Hikari - san
V tomhle díle se konečně dozvíte, co je Andre zač. Snad se vám i tenhle díl bude líbit, snažila jsem se to napsat co... prostě co nejlíp xD

Dávno po smrti VI.

13. prosince 2010 v 15:30 | Hikari - san
Pár mých věrných tuhle povídku stále čte, takže jsem pro ně napsala další dílek :)
je trochu klidnější, tak snad se bude líbit :)

Dávno po smrti V.

6. prosince 2010 v 17:00 | Hikari - san
Další díl je na světě x) hrozně se mi líbí i když je docela krátkej...
Začíná to totiž bejt správně hororový muhaha xD
Snad se vám to bude líbit, neděste se, neni to nic na způsob Saw nebo Paranormal Activity...
 je to méňě děsivé xD

Nenávidím ho. Jsem si tím úplně jistá. Nesnáším ho. Kdo by ho mohl mít rád? Já teda určitě ne!
Zaklapla jsem knížku, kterou jsem stejně nečetla a převalila se na bok. Celý víkend si snažím namluvit, že Andreho nesnáším, ale to, že celý týden nebyl ve škole mě pěkně štve.
Další věc, která mě poměrně užírá je taky to, že se nemám komu vypovídat. Mamka má starostí dost, nechci jí kazit šťastné manželství. Táta skoro nikdy není doma a Liz je příliš… příliš lehkomyslná. Asi by mě ani nepochopila.
Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Už je zase devět hodin večer. Táta odjel asi před hodinou takže jsem zase zůstala sama s myšlenkami na toho největšího idiota, do kterého se nejspíš začínám zamilovávat. Ještě před půlhodinou jsem se chtěla pustit do našeho ''společného'' projektu, teď už ale jen mžourám a zívám. Ještě dvacet minut mi zabrala večerní hygiena a pak už jsem se jen propadla do snění, přičemž jsem doufala, že ne o Andrem…

O půl noci mě vzbudily rány dolním patře. Vypotácela jsem se z postele a v první vteřině se otřásla chladem. Krátká košile mě moc nezahřála. Ještě otupělá náhlým probuzením jsem se plahočila po schodech dolů do kuchyně. Přesně jsem nevěděla, co za zvuky jsem slyšela, ale příliš příjemné nebyly. Prošla jsem všechny místnosti a nakonec jsem usoudila, že hluk vydávalo nejspíš otevřené okno v kuchyni. Zavřela jsem ho a chtěla se vydat zpátky do svého pokoje. Samotné v našem domě uprostřed v noci ve tmě mi moc dobře nebylo. Jenže když jsem byla na prvním schodě, zase jsem uslyšela bouchnutí, tentokrát od vchodových dveří. Jako kdyby po verandě někdo chodil. Pomalu jsem se tedy vydala ke dveřím, teď už opravdu vystrašená. S tlukoucím srdcem jsem položila dlaň na kliku a s očima vytřeštěnýma hrůzou jsem prudce otevřela. Ten pocit úlevy, který se dostavil po tom, co jsem zjistila, že venku opravdu nikdo nestojí, ani se neschovává za rohem domu se ani nedá popsat. Vydechla jsem a zavřela dveře. Když jsem se ale otočila zpátky do chodby, polila mě neskutečná hrůza. Nemohla jsem se pohnout děsem. Po zádech mi stékala kapka ledového potu. Stál tam. Stál tam a díval se přímo na mě. V oteklých vodnatých očích orámovaných tmavomodrými kruhy měl napůl šílený výraz a propadlé tváře naprosto bez barvy. Andre stál necelé dva metry ode mě. Na sobě měl jakési potrhané špinavé a zakrvácené oblečení a z rozseklého rtu mu také vytékal pramínek krve. Neměla jsem ani sílu zaobírat se tím, jak se sem dostal. Jen jsem stála, téměř děsem a strachem nedýchající. Přála jsem si aby odešel, zoufale jsem po tom toužila. Ten jeho výraz v očích mě doháněl k šílenství. Jenže on se začal přibližovat. Pomalu sunul nohy v odrbaných džínách po podlaze, jako kdyby se měl při každém kroku složit. Chtěla jsem couvnout, ale třes v nohách mi to nedovolil. Když už byl jen már centimetrů daleko ode mě. Neudržela jsem slzy hrůzy a strachu. Naklonil se ke mně a já na krku citila nejdřív jeho ledový dech a pak i stejně studené rty.
,,Prosím… neubližuj mi…'' podařilo se mi mezi tichými vzlyky promluvit.
Na okamžik mi rukou sevřel paži, pak mě pustil a odtáhl se ode mě. Ještě jednou se na mě podíval mdlím výrazem, potom otevřel dveře a odešel. Ještě minutu jsem zůstala stát a vytřeštěnýma očima jsem zírala do prázdna. Když jsem se vzpamatovala, šílená tím, co jsem právě zažila jsem klopýtala po schodech do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem nateklé uslzené červené oči a na krku i ruce otisky krve. S dalším návalem pláče jsem je drhla až do dvou do rána. Teď už jsem si byla jistá, že ani první Andreho zjevení se v mém pokoji nebyl jen sen…


promiňtě mi chyby nebo zkomolená jména x)

Dávno po smrti IV.

16. listopadu 2010 v 22:12 | Hikari - san
Další dílek na světě *-*

Dávno po smrti III.

20. října 2010 v 16:42 | Hikari - san
Třetí díl, snad se bude líbit :)



Dávno po smrti II.

9. října 2010 v 21:52 | Hikari - san
Nevím, jestli to někdo bude číst, každopádně mam lepší pocit, že něco dodělávám :D *poukazuje na kupy nedopsaných povídek :D*

Dávno po smrti I.

11. července 2010 v 21:29 | Hikari - san
Tak a je tu nová povídka konečně :D doufám že se vám bude líbit

 
 

Reklama
Reklama