Dávno po smrti XVI.

22. srpna 2011 v 13:45 | Hikari - san | Dávno po smrti

Tak tu máme další díl, konečně :) Snad se vám bude líbit

Čekala jsem opřená o stůl v kuchyni a když jsem uslyšela klepání na dveře, skoro jsem nadskočila. Otevřela jsem a pustila Andreho dovnitř. Jen tak mimoděk jsem koukla na hodiny a zjistila, že přišel na minutu přesně, jak jsme se domluvili. Na uvítanou sem letmo dotkl mých rtů a vydal se po schodech do mého pokoje. Usadil se na postel naproti oknu. Na světle jsem si všimla jeho propadlých tváří.

,,Zase jsi zhubl…'' zkonstatovala jsem a popošla blíž k němu.

,,Jo, ale to není nic podstatnýho…'' zamumlal a přitáhl si mě blíž k sobě. Než jsem se nadála, seděla jsem mu na klíně.

,,Copak? Dneska nějaká dobrá nálada,'' pousmála jsem se a k mému překvapení i na Andreho tváři se objevil náznal úsměvu. Naklonil se ke mně a políbil mě. Jeho polibky byli vždycky dost hrubé, ale na to jsem si už zvykla. Položil mě na postel a já mu rozepnula černou košili. Přes celou hruď měl vytetovaný ozdobný nápis a i jedna jeho ruka byla parádně vyzdobená. Kvůli dlouhým rukávům jsem si toho však nikdy nevšimla.

,,Památka z lochu,'' objasnil mezi sundaváním mých i jeho svršků. Abych pravdu řekla, příliš romantiky v tom nebylo, ale já velká romantička nejsem, takže mi taková rychlovka nevadila. Panna už nejsem a proto mě nic nebolelo, což si myslím, Andre docela ocenil. Ještě než začal se samotným sexem, zeptal se na antikoncepci a pak už všechno šlo hrozně rychle.

Potom si Andre lehl vedle mě a já si mu opřela hlavu o hruď a prstem obkreslovala nápis na jeho kůži. Jen smrt je věčná. Jak pro koho, pomyslela jsem si cynicky. Asi deset minut nikdo z nás nemluvil. Andre mě po chvíli pohladil po vlasech a já si všimla čerstvých vpichů na jeho kůži.

,,Pořád herák…'' zkonstatovala jsem otráveně. Přikývl.

,,Budeš s tím ještě někdy vůbec moci přestat?'' Andre chvíli mlčel.

,,Jo. Až umřu.'' Nechápavě jsem na něj koukala.

,,To už se snad stalo ne?''

,,Já myslím, až umřu doopravdy. Až moje duše opustí tělo. Až najdu… až najdu určitou věc.''

,,Doufám, že si nemyslíš, že s takovou odpovědí si vystačím!'' Napomenula jsem ho.

,,Ta vražda… Ty víš, že to nebyla náhoda.'' Vzpoměla jsem si na Amy.

,,Nezabil jsem jí já ale…''

,,Ale kdo?!''

,,Démoni. Byli to démoni hříchů, které jsem napáchal a neodčinil.'' Zírala jsem na něj a netušila, co si o tom myslet.

,,Já… musím najít starý kříž z 18. Století, který očistí všechny moje hříchy a já konečně umřu, chápeš? Než jsem přišel do tohohle města, prošel jsem snad každou katedrálu, kostely po světě. A žádnej pitomej pánbíčkář mi neporadil.'' Andre zatnul pěsti.

,,Od koho víš, že máš hledat nějakej kříž?''

,,Víš, když jsem umíral, promluvil ke mně zvláštní hlas a řekl mi přesně tohle: ,,Najdi a nebudeš hledán. Dotkni se a budeš nedotknutelným.'' A pak ještě něco v tom smyslu, že démoni si mě najdou. A tak jsem trochu zapátral v knihách, kde se psalo, že v dávných dobách, když někdo umřel, ale jeho duše neopustila tělo, musel hledat určitý předmět na odčinění. A pokud ho nenašel v nějakém čase, přišli si pro něj podivní tvorové, kteří mučili nejen jeho, ale i další oběti.'' Trvalo mi asi pět minut, než jsem zpracovala vše, co mi teď řekl.

Až potom jsem konečně promluvila. ,,Najdeme ho. My ho najdeme.''

Do postele jsem ulehala s pocitem, že snad ani nechci usnout. Dneska fakt nemám náladu na Aaronovo rejpání. Bohužel spánku jsem odolávala jen deset minut. Ale když jsem se ráno probudila, s potěšením jsem zjistila, že návštěva se dnes nekonala. Při snídani jsem odolala nutkání zapnout televizi. Zhltla jsem toust, dala tátovi pusu na tvář a spěchala do školy.