Leden 2011

Pololetí - už aby bylo za náma X_x

21. ledna 2011 v 11:33 | Hikari - san |  ♣Hikarin deníček♣
Ahoj ďáblíci :)
 jen bych vám chtěla *co nejrychleji - sedím na informatice xD* říct, že teď vůbec neobíhám blogy pro to, že učení mě naprosto zasypalo a já se nemůžu vyhrabat xD naštěstí dnes je ten osudný den uzavření klasifikace... uf uf.. tak snad teď na vás budu mít víc času :) teď už musím zas běžet dělat nějakou blbost v Zoner Calisto tak se tu mějte :-*

Vaše učením-už-umučená Hikari - san n_n

Dávno po smrti IX.

15. ledna 2011 v 20:46 | Hikari - san |  Dávno po smrti
Jen co se venku trochu setmělo, vydal se tmavými ulicemi k zapadlému špinavému podniku na rohu Church Street. Když vešel dovnitř ovanul ho zápach cigaret a alkoholu, který věrně znal. Jen co překročil práh, začala se k němu lísat velmi lehce oděná dívka, ne starší dvaceti pěti let.
,,Andre, pojď se mnou… užijeme si… klidně i zadarmo!''
,,Táhni děvko!'' zavrčel Andre a setřásl ji ze sebe. Dívka se zatvářila dotčeně, o minutu později už ale seděla na klíně jinému, staršímu muži. Andre došel až k baru, za kterým stál nepříliš důvěryhodně působící obtloustlý neoholený muž v kostkaté košili a ušmudlané vestě.
,,Tak co to bude tentokrát?'' zeptal se jen co Andreho uviděl.
,,Chci něco tvrdšího.''
,,Takže co třeba-'''
,,Takže heroin.'' Muž vyvalil oči a naklonil se k Andremu blíž.
,,Ty vole, Andre, neblázni, dyť tě to zabije! Hele, mám toho spoustu, co je tvrdší než koks. Perník, tripy…''
,,Máš problém Louisi? Vzpomeň si, jak vypadal tvůj ksicht před půl rokem a naval mi ten zasranej heráč!'' Muž trochu zbledl v obličeji a ustoupil dál od pultu.
,,Jasně, jasně… jen klid jo?'' Zamumlal a zmizel v malé místnosti za barem. Andre se opřel o pult a sledoval potemnělou místnost. Byla plná zlodějíčků vykrádajících pumpy u silnic, přivydělávajících si šlapek a feťáků hledajících si nejlevnější materiál.
,,Tady to máš. Ale pamatuj si, jestli chcípneš v ňáký škarpě u silnice, já tě na svědomí mít nebudu.''
,,Drž hubu…'' odvětil mu ''přátelsky'' Andre, položil na pult peníze a odešel.

Už když zabočoval do špinavé uličky kde měl podnájem, cítil, jak mu otéká ret. Rychle za sebou zavřel počmárané dveře a ještě v botech zamířil do koupelny, kde si píchl silnou dávku čertvě koupené drogy. Okamžitě pocítil, že začala účinkovat. Po chvíli vstal a podíval se do zrcadla. Kruhy pod očima byli menší, rozseklý ret v pořádku. Bolesti v břiše ani nepocítil. Spokojený se převlékl, lehl si na matraci a usnul.


,,No, prostě se jen omluvil a pak jsme dodělali ten referát,'' dopověděla jsem Liz vymyšlený příběh. Ráda bych se jí svěřila s celým Andreho příběhem, ale nemohla jsem. A tak jsem alespoň upravila to, co se skutečně odehrálo u mě doma tak, abych jí to mohla říct.
,,Vážně? Divný, vždyť on se neomluvil ani tomu klukovi, co mu v prváku zlomil nos… Nebo to byly vyražený zuby?'' Liz nasadila svůj přemýšlející neboli nevnímající výraz a upila ze sklenky s džusem.
,,Dneska jste spolu ale taky mluvili ne?'' Přehrála jsem si v hlavě dnešní scénku. Už když mě Andre jemně chytl za ruku aby mě zastavil, otočila se na nás celá třída.
,,Už nemusíš… nemusíš mít strach…'' začal nejistě.
,,Včera jsem sehnal něco… tvrdšího…'' věděla jsem o jeho užívání koksu i o tom, že již nezabírá tak aby se z Andreho v noci nestával zombík z hororů a tak jsem se tomu ani nedivila. Ale věděla jsem taky o vedlejších následcích tvrdých drog.
,,Je ti špatně?''
,,Ne, zatím ne… ale kdyby začalo být… nechám si u tebe tohle,'' podal mi plato malých býlích léků.
,,Co to je?''
,,Prášky na uklidnění.''
,,Bereš drogy, aby si se v noci neměnil a pak potřebuješ prášky na uklidnění?''
,,Jo, je to celý posraný, ale funguje to. Věř mi a nech si to u sebe.'' Strčila jsem balíček do kapsy a odešla. Věřila jsem mu. V případě Andreho už bych se totiž nedivila vůbec ničemu.

,,Jo, chtěl ještě něco o tom projektu. Byla to docela náročná práce,'' zalhala jsem opět.
,,Hm, hlavně aby nezačal chtít něco po tobě…''


Zaplatily jsme a pomalu vyšli z restaurace. Bylo osm hodin večer. Všechny obchody už měli zavřeno a ulice pohltila tma.
,,Budu muset jít, nevím, jestli je táta doma. Tak se měj, Liz,'' zamávala jsem jí a ona se vydala na opačnou stranu ulice. Procházela jsem kolem domů, sem tam mě ovál studený vzduch. Cesta z města mi většinou zabrala něco kolem dvaceti minut. I když byla tma, nebála jsem se, ale jen do té doby než jsem se dostala k tiché, ne příliš frekventované uličce. Přes den byla celkem bezpečná, ale teď večer příliš důvěryhodně nevyhlížela. Zarazila jsem ruce do kapes bundy a vydala se rychlím krokem po chodníku podél rozmlácených domů. Hrůza mě polila, až teprve když jsem ve tmě zahlédla obrysy několika mužů. Slyšela jsem i jejich opilé hlasy. Samozřejmě, zrovna v tuhle chvíli jsem neměla jak je obejít. Sklonila jsem hlavu a vyšla směrem k nim.
,,Hele jakou tu máme návštěvu!'' Zbledla jsem, ale snažila jsem se nevšímat si věty jednoho z mužů.
,,Hej kočičko, snad se nás nebudeš bát?'' druhý mi zastoupil cestu.
,,Ty kreténe, jasně že takhle se tě bude bát!'' zařehtal se další a vydal se směrem ke mně.
,,Nechte mě projít!'' snažila jsem se o co nejbojácnější hlas, nohy se mi však třásli a já měla neuvěřitelný strach.
,,Poď s náma krásko a nebudeš litovat!''
,,Neser se s tim a prostě jí vojeď!'' zařval kdosi z nich a ten, který mi zastoupil cestu mě chytil a ruku a pevně ji sevřel. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale nešlo to. V tu chvíli jsem měla pocit, že poslední, co ve svém krátkém životě zažiju, bude znásilnění.

Winter *-*

14. ledna 2011 v 11:28 | Hikari - san |  Různá Manga
Zahřála bych ho :D (asi je mu zima)

Další povedenej Sexoš :D

7. ledna 2011 v 19:56 | Hikari - san |  Různá Manga
Já vím, že mu neni moc vidět do obličeje, ale možná, že kdyby bylo, už by nebyl tak hezkej xD


Three Days Grace - One X

2. ledna 2011 v 21:03 | Hikari - san |  ♪Music♪
Naprosto úžasná písnička od úžasný a nejlepší kapely *-*
miluju Three days grace a miluju Adama Gontiera (hlavní zpěvák) n_n



i když to neni klip tak si to určo pusťte :)

Dávno po smrti VIII.

1. ledna 2011 v 13:00 | Hikari - san |  Dávno po smrti
Už mě nebaví psát komenty typu ,,další dílek...tak a další díl je na světě blablabla...'' takže kdo chcete tak si to prostě přečtěte xD


,,Ahoj tati!'' objala jsem tátu kolem krku. Bylo jedenáct večer a otec se vrátil z práce. Pracoval ve stavební firmě poměrně daleko za městem a domů se vracel často až následujícího dne. Ještě jsem nespala, přemýšlela jsem nad dnešním rozhovorem a probírala ho stále dokola a tak jsem hned po svaknutí hlavních dveřích běžela dolů.
,,Ahoj zlatíčko, čemu vděčím za takové radostné přivítání?'' zasmál se táta a sundal si bundu.
Chvíli jsem přemýšlela co řeknu, protože vykládat mu o tom, že jsem vlastně celé odpoledne byla doma sama jen v přítomnosti kluka, co je už přes 40 let po smrti a až do dnešního dne mě nenáviděl, jsem mu samozřejmě nemohla.
,,Vlastně ani ničemu. To nemůže být dcera ráda, že vidí svého otce po dvou dnech?'' naoko jsem se naštvala. Znovu jsem slyšela smích tentokrát z kuchyně. Potom se ozvalo zavrzání křesla v obýváku, to jak si táta sednul.
,,A co je tohle?'' Vešla jsem za ním abych viděla, co má na mysli. S povytaženým obočím v ruce držel černou mikinu s nášivkou pentagramu na rukávu.
,,Ehm… byl tady Andre…'' prohodila jsem a jakoby nic mu mikinu vzala z rukou.
,,Aha, kdo je Andre? Neřeklas mi že máš nějakýho krasavce,'' zasmál se.
,,Bože, tati, je to jenom spolužák. Navíc bys ho měl znát,'' také jsem se usmála a z lednice vyndala jídlo, které jsem pro něj po odchodu Andreho uvařila.
,,Díky zlato. Běž si lehnout, zítra vstáváš do školy ne?'' Přikývla jsem, popřála taťkovi dobrou noc a odešla do pokoje. Stejně jsem věděla, že hned tak neusnu.
Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že ještě před pár hodinami jsem v tomhle pokoji objímala někoho, kdo už je pěknou řádku let mrtvý. Navíc mi to ani nepřijde nechutný. Nebojím se ho ani neštítím. Než odešel, stihl mi ještě říct o svém útěku z Londýnského vězení a následném nahraném utopení se. Jmenoval se prý Stephen Stevenson, ale po několikáté změně image si už asi tři roky udržuje jméno Andre. Andre Dearmond. Po chvíli mi myšlenky začaly splývat dohromady a já jsem usnula.


Přetočil se na bok, ale bolest v břiše stále neustávala. Navíc ho bolel rozseklý ret a jedno zápěstí. Dávku kokainu si dopřál už před hodinou, ale přesně jak čekal, nezabrala. Nejvíc si přál nevyjít z domu a nevydat se zase k tomu domu. K domu jediného člověka, který zná pravdu. Teď, když se odvážil to konečně někomu říct, nechtěl hned dotyčného zabít. A tak se s myšlenkou brzkého navštívení zapadlého baru na rohu Church street schoulil na rozdrbané pohovce a upadl do trhaného polospánku.


Za noc jsem toho moc nenaspala a tak se do školy plížím jako smrad. Ve třídě se ke mně ale hned přižene Freddie.
,,Nazdárek slečno Westwoodová!'' houkl a sedl si na mou lavici, ještě než jsem na ní stihla hodit tašku.
,,Ahoj, Freddie!'' usmála jsem se na něj a přes rameno po očku sledovala Andreho stojícího u katedry.
,,Konečně jsi se nám zase vrátila do života.''
,,Eh… co?'' trochu jsem se zastyděla, že Freddieho vůbec neposlouchám, ale hypnotickému pohledu Andreho jsem prostě nemohla odolat.
,,Dobře, dobře, to že jsi se vrátila do života jsou asi silný slova… ''' zasmál se Freddie.
,,Promiň. Jsem ještě trochu… mimo,'' žbleptla jsem na omluvu.
,,V pohodě. Jak jste na tom s tím referátem? S tím magorem to asi dost dobře nejde co…''
Zrovna, když jsem chtěla odpovědět nějakou diplomatickou odpovědí, Andre na mě po nekonečně dlouhém zírání kývl hlavou na pozdrav. Usmála jsem se a pozdrav mu oplatila. Freddie se otočil směrem, kam jsem se dívala.
,,Aha, takže práce vám asi nejde zas tak špatně,'' mrkl na mě s pozvednutým obočím a donutil mě abych se znovu začervenala. Těsně po zvonění se do třídy přiřítila už zdravá Lizzy a sedla si vedle mě.
,,Ahoj Liz,'' s úsměvem jsem jí přivítala. Udýchaně mi pozdrav oplatila, ale vzápětí se zatvářila starostlivě.
,,Už jsi v pořádku?''
,,Proč bych neměla být?''
,,Volal mi Freddie,'' Liz ztišila hlas, protože do třídy vešla profesorka, ,,říkal mi o tom projektu a taky… že jdi nějaká divná poslední dobou… bála jsem se, jestli se ti něco nestalo…'' vzpomněla jsem si na Andreho noční návštěvu a odpověděla: ,,Jasně že nestalo. Jsem v pohodě. A co ty? Už jsi zdravá?''
,,Já jo, jen doufám, že ty jsi opravdu v pořádku.''
,,Ehm, Andre a já… mluvíme spolu. Chci říct, bavíme se spolu jako normální lidi…'' Tak, jak jen se může normální člověk bavit s mrtvým člověkem.
,,Já vím… Freddie je hlasatel. Ale Hayley, víš co je zač… feťákům se nedá věřit!'' Bylo to poprvé, co jsem viděla Liz mluvit takhle vážně. Od mého nástupu na školu jsme se dost spřátelily a já teď viděla, jak jí na mě záleží.
,,Já vím Liz. Neboj se,'' objala jsem jí jednou rukou kolem ramen, ,,nic než spolužáci.''